První písemná zmínka

Území jihomoravského Vranova, protékané životodárnou řekou Dyjí, zvalo k osídlení již od pravěku. Nejpozději  v 11. století, tedy po obsazení Moravy knížetem Oldřichem, zde byl jako součást podyjské obranné soustavy založen pohraniční hrad. Zřejmě byl dřevěný, zabezpečený palisádou s příkopy a sypanými valy. Poprvé ho připomněl k roku 1100 děkan pražské kapituly Kosmas ve své slavné Kronice Čechů.                                                     

Budování kamenného hradu (14. a 15. století)

Z roku 1323 se zachovala zpráva, že král Jan Lucemburský směňuje svůj vranovský zeměpanský majetek s okolními městečky, mlýny, rybníky, lesy a dalším zbožím s Jindřichem z Lipé, uznávaným vůdcem šlechtické opozice a jedním z nejmocnějších mužů království. Důležitými  majiteli byli i bohatí Lichtenburkové, staropanský rod erbu ostrve, vlastnící na Moravě rozsáhlé statky. Jejich dílem byla mimo jiné i postupná přestavba důležitých podyjských hradů Bítova a Cornštejna, a také Vranova, který král Vladislav Jagellonský propustil Lichtenburkům do svobodného dědičného držení v roce 1499.

V  té době již vranovské údolí ovládá gotická pevnost mistrně využívající přirozených výhod výšinného terénu s meandrující řekou. Je soustředěna na nejvýchodnější straně stísněného skalního ostrohu, kde vzniká, přibližně v místech dnešního sálu předků, patrová věž s kaplí a obytný palác majitele, vysunutý k příkrému skalnímu srázu. Přístup k této části chrání masivní válcová, pravděpodobně útočištná věž, která odlehčuje vnitřnímu obrannému okruhu přímou i boční palbou. Promyšlená fortifikační dispozice, patrná z dosud existující střední hradby a z navazující předsunuté hradby zakončené tzv. Vraní věží, svědčí o značné obranyschopnosti vojensky nejzranitelnějšího jihu. Přední hrad, v němž se dodnes dochovalo středověké teplovzdušné vytápění z 15. století, je pak jištěn ze  západu mohutným podkovovitým barbakánem a strážní hranolovou věží s hradbami.

Vranov za rychlého střídání majitelů (1516 až 1629)

Pro 16. století na Vranově je charakteristické – v souladu s obecnými procesy doby – rychlé střídání majitelů. V roce 1516 ho po Lichtenburcích získává nejvyšší moravský hejtman Arkleb z Boskovic, mezi významné majitele patří i renesanční velmož Jan z Pernštejna, vlivný moravský šlechtic Zdeněk Meziříčský z Lomnice nebo nejvyšší pražský purkrabí Volf Krajíř z Krajku. Pozoruhodnou postavou je i Estera z Dietrichsteina, teta pozdějšího moravského místodržícího kardinála Františka, která se v 80. letech zapisuje do vranovské historie stavebními úpravami předního hradu a založením dolů na železnou rudu a hamrů s několika tavicími pecemi.

Nejdůležitějšími vlastníky Vranova však byli Althannové, starobylý, původně bavorský rod, který se na Moravě objevil v poslední čtvrtině16. století. Národnostně smíšené vranovsko - novohrádecké panství se čtyřmi městečky, deseti osedlými vesnicemi a více jak čtyřmi sty nevolnickými rodinami získává poprvé svému rodu v roce 1617 Volf Dětřich z Althannu. Za aktivní účast na moravském stavovském povstání v roce 1619 je mu však dominium zkonfiskováno.  

Třicetiletá válka a doba krátce po ní (1629 až 1680)

V roce 1629 nebo krátce potom ho kupuje Valdštejnův generál Jan Arnošt ze Scherfenberga, za jehož vlády na panství doléhají hrůzy třicetileté války. V roce 1645, po bitvě u Jankova, je vranovské městečko obsazeno a zpustošeno švédskými vojsky a dochází k marnému obléhání hradu. Po několikaměsíčním úsilí, spojeném s pokusem o odvedení dyjského toku z dosahu vodních věží a o vyžíznění posádky, se však Švédové vzdávají a ohrožováni císařskými posilami Vranov opouštějí.

V roce 1665, zřejmě již po ničivém požáru hradu, získávají válkou zpustlé a zčásti vylidněné panství Stahrenbergové. Ti uskutečňují poslední velkou úpravu vranovské středověké pevnosti spojenou se zjednodušením a vyrovnáním severního průčelí obytných budov. Završují tím její více jak šest století trvající stavební historii a předznamenávají následující epochu budování nového barokního zámku.

Althannové a jejich barokní zámek (1680 až 1774)

Novou éru zahajuje ctižádostivý císařský tajný rada a přísedící moravského zemského soudu říšský hrabě Michal Jan II. z Althannu, který Vranov kupuje opět pro svůj rod v roce 1680. Jeho cílem je postavit moderní, dostatečně reprezentativní panské sídlo, jehož interiérová kultura by odpovídala změněným nárokům doby. Se šťastnou intuicí si vybral rakouského dvorního architekta Johanna Bernharda Fischera von Erlach.

Krátce po roce 1687 je podle Fischerových plánů započato s budováním monumentálního sálu předků, založeného na oválném půdorysu a zaklenutého kupolí. Dominanta budoucího zámku, pomyslně ovládající okolní krajinu a s ní také organicky srůstající, je vyzdobena předními umělci.  Vídeňský sochař Tobias Kracker osadil výklenky při obvodu sálu sochami významných Althannů a italští mistři vyzdobili interiér štukovými ornamenty. Alegoricko-mytologické fresky v kopuli jsou dílem rakouského malíře Johanna Michaela Rottmayra. Během osmi let (v letech 1687 až 1695) tak vzniká jeden z předních skvostů světské barokní architektury. Jedná se o dílo s vzácně vyváženou kompozicí a dokonale umělecky sladěné, jehož všechny umělecké složky jsou podřízeny jedinému cíli – s hrdou pýchou oslavit Althanny, jejich starobylost, pomyslné i skutečné zásluhy a jejich dynastické smýšlení.

Krátce po dokončení sálu organizuje uměnímilovný hrabě Michal Jan II. další Fischerův projekt, stavbu zámecké kaple Nejsvětější Trojice s podzemní althannskou hrobkou. Za pouhé dva roky (v letech 1699 a 1700) je již na volné ostrožně nová, architektonicky mimořádně hodnotná stavba, kterou tvoří ústřední válcová loď se šesti prostory oválného půdorysu, souměrně rozloženými při jejím obvodu. Malbou ji vyzdobil rakouský umělec Ignaz Heinitz von Heinzenthal, zpracovávající v oválných výplních nad oltáři témata Nebe, Ráj a Poslední soud a ve fresce kupole pak zpodobňující rodového patrona a ochránce církve archanděla Michaela. Kaple, představující ideovou i kompoziční protiváhu sálu předků a svou ikonografickou náplní připomínající pomíjivost bytí, poslední věci člověka i jeho trvání ve věčnosti, je opět spojena s rodovou myšlenkou, se skrytou ideou oslavy rodu Althannů.

V roce 1702 Michal Jan II. umírá. Jeho záměry dál uskutečňuje nejstarší syn Michal Heřman Althann a po roce 1722 jeho půvabná snacha Marie Anna Pignatelli. Ta zadává – pravděpodobně dvornímu architektovi Antonínu Erhardu Martinellimu – stavbu trojkřídlé zámecké budovy, upravuje dále přístupový most, části předního hradu i průčelí a interiér kaple. Za její vlády dochází rovněž k osazení dvouramenného barokního schodiště čestného dvora dvěma sousošími. Obě dynamické, důmyslně komponované skulptury, jejichž autorem je zřejmě italský mistr Lorenzo Mattieli, znázorňují zápasícího Hérakla s Antaiem a Vergiliem opěvovaného hrdinu Aenea zachraňujícího svého otce Anchísa z hořící Tróje. Jsou osobním císařským darem kultivované "Marianě", která má na monarchu značný vliv a která jej na Vranově i několikrát hostí.

Její syn generál Michal Antonín Althann přispívá k dokončení barokního zámku jen drobnými úpravami, spíš se  soustřeďuje na budování církevních staveb v městečkách a vsích vranovského dominia, na rozšíření vrchnostenských lesů a na jejich efektivnější využití k lovu vysoké zvěře.

Úpravy interiérů a vznik lesoparku (1774 až 1799)

Další významnější kapitola ve stavebních dějinách zámku nastává v poslední čtvrtině osmnáctého století, kdy panství dědí poslední vranovský Althann Michal Josef. V rychlém a soustředěném úsilí nechává zdobit interiéry prvního patra dodnes zachovalými, umělecky mimořádně zdařilými štukovými a tapetovými dekoracemi a nástěnnými malbami, které zčásti oscilují mezi pozdně barokním a barokně romantickým výtvarným názorem, zejména jsou však ovlivněny nastupujícím klasicismem. Oba pozemky u sálu předků upravuje jako zahradmí terasy a vybavuje je antikou inspirovanými vítěznými oblouky s bustami Sokrata a Pallas Athény.

Klasicismus však obohatil nejen zámek, ale i jeho bezprostřední okolí. Český zemský advokát Josef Hilgartner z Lilienbornu, který panství získal v roce 1793 v konkursním řízení, totiž navazuje na starší dílo započaté již za posledního Althanna a obrací svoji pozornost k dotvoření krajinářského parku. Pohled na autentické plány z doby před více jak dvěma sty lety, který nese znaky preromantického, rousseauovského vztahu k přírodě, názorně dokumentuje životní styl doby i Lilienbornův záměr – členitý, nepravidelně zalesněný terén tu prostupují cestičky a vodoteče, k posezení vybízí antický chrámek, altánky, umělé jeskyně, kamenné lavičky a malé zahrádky, nechybí zde ani sochy a jezírko s vodopádem. Činorodý majitel, čerstvě nobilitovaný právě po získání Vranova, upravuje rovněž bažantnici, oboru pro vysokou zvěř s loveckým letohrádkem, ale i konírny a vozové kolny před vstupem do zámku, zakládá nové vsi a nechává budovat silnice.

Polská stopa (1799 až 1939)

Celé devatenácté století, kdy patřil zámek Vranov nad Dyjí polské aristokratické rodině Mniszků a od roku 1876 s ní spřízněným Stadnickým, nepřineslo pro jeho stavební vývoj zásadní změny. Přesto jsou zaznamenáníhodné umělecky kvalitní nástěné malby v interiérech západního křídla (z doby krátce po roce 1800), provedené zřejmě na přání mladého hraběte Stanislava Mniszka v duchu tzv. spirituální alchymie, tedy nadčasové, konvenční vědou nevyjádřitelné a svou povahou mystické filosofie života. Připomenout je vhodné i  monumentalizující empírovou přístavbu průčelí koníren a vozových kolen, drobné neogotické a romantické úpravy fasád a dále úsilí obou rodů věnované na zvelebení zámeckého lesoparku i širšího okolí zámku – budují se zde kapličky, kříže, obelisky, rodinné památníky,  velká péče je věnována lesním porostům.

Zájem majitelů se však soustřeďuje i k hospodářskému životu kraje. V roce 1816 kupuje organizačně zdatný Stanislav Mniszek zatím nevýrazně pracující vranovskou továrnu na výrobu kameniny a postupně z ní buduje velký  a  prosperující závod, který se stává důstojným článkem keramické výroby v českých zemích.

Přínosem Mniszků a Stadnických je však i mimořádná, do jisté míry frankofilně orientovaná zámecká kultura. Je založena a stále rozšiřována velká knihovna svědčící o jemném a vytříbeném vkusu majitelů, přímo na zámku se pěstuje čilý divadelní život, Mniszkové často a dobře komponují i provozují komorní hudbu, na zámek jsou zváni ke krátkým pobytům a vystoupením výkonní hudebníci, skladatelé a herci z vídeňských divadel. Jeho kulturní atmosféru vyhledávají i někteří významní spisovatelé jako například nositel Nobelovy ceny Henryk Sienkiewicz.

Krátce po roce 1938, kdy se Vranov stává součástí Hitlerovy Říše, je zámek spolu s velkostatkem svému majiteli Ing. Adamu Zbyňku Leonovi Stadnickému zabaven a prodán německému baronu Gebhardu von der Wense-Mörse. Po skončení druhé světové války stát vranovský památkový objekt konfiskuje a zpřístupňuje veřejnosti.

Období po druhé světové válce   

V sedmdesátých letech 20. století dochází k jeho rozsáhlé obnově zahrnující generální opravu inženýrských sítí, střech, fasád i dochovaných hradeb. Pro veřejnost se komplexně reinstalují interiéry prvního patra – tzv. piana nobile, je rozšířen prohlídkový okruh, restauruje se movitý fond. Zřizuje se ale i nová pokladna a vstupní historická expozice, zásadní obnovou prochází zeleň.

Nová instalace umožňuje prohlídku sálu předků a kaple i dalších interiérů zámku, které jsou náznakem vranovského bydlení z konce osmnáctého a z celého devatenáctého století. Zvláštní důraz je v tomto smyslu položen na původní produkci vranovské továrny na kameninu.

Zámek Vranov jako živá charakterní bytost prohnětená a ztvárněná tvořivou lidskou prací a historickou tradicí však není pouze izolovaným artefaktem. Působí v organickém kontextu se svým mimořádně hodnotným přírodním prostředím, které je součástí první, nejpřísněji chráněné zóny Národního parku Podyjí. Torzo původního lesoparku se zachovalými drobnými stavbami i autentická volná krajina vyvolávají estetický, emocionálně podbarvený účin svým botanickým bohatstvím, pestrou faunou i geologickými raritami.

S pokorou tu vnímáme srostlici dyjského toku, skály, lesů, sebevědomé stavby i oblohy vysoko nad ní jako čistou, ryzí a charakterní bytost slučující v sobě sílu Země i myšlenku a dovednost člověka. A zřetelně přitom cítíme – v rytmickém přívalu nepokojně plynoucího času – arkánum místa, jeho uhrančivého Génia vypovídajícího s neobyčejnou silou, že všechno živé, všechno co je, je jediným organismem členěným jen iluzí formy. Cítíme potřebu – tváří v tvář naléhavým rizikům doby – usilovat o hlubší poznání a pochopení kosmického řádu a úlohy člověka v něm. To všechno v zájmu vlastním, v zájmu znovunalezení jednoty s Univerzem.